Paracyklistika, stolní tenis či lukostřelba jsou sporty, které přímo nespadají pod strategii a administrativu IPC, ale pod konkrétní mezinárodní federace. UCI, ITTF nebo FITA.
Výsledkem tohoto je zcela jasná koncepce sportu, přesně kopírující metodiku jednotlivých federací v úplně stejném duchu, jako tomu je u sportovců bez handicapu.
Vezměme si za příklad cyklistiku, jejíž systém je hodnocen jako nejpropracovanější. Množství závodů v různých kategoriích, kontinentální poháry, světové poháry, podpora juniorů, celosvětový ranking jednotlivců i družstev a zemí, cyklistika pro všechny, podpora rozvojových zemí, atd. Jak odlišné od řady dalších sportů, které jen obtížně organizují jednu či dvě významnější akce v roce, pokud vůbec něco uspořádají.
Model cyklistika má svá plus, ale i mínus.
Mezi plus bezesporu patří výkony cyklistů, které doslova berou dech a odborníci nestačí kroutit hlavou. Světové rekordy změněné v posledních třech letech a především jejich úroveň jsou tím nejlepším důkazem o neustále vzrůstající úrovni cyklistiky. Dalšími pozitivy jsou: obrovská členská základna, podpora mládeže, podpora dalších cyklistických disciplín – hovoří se o možnosti začlenit horská kola do programu paralympijských her, vývoj zaznamenala technika, legislativa, propracovaný klasifikační systém.
Kapitolou samotnou jsou pak soutěže. Pyramida závodů jde v ose Paralympijské hry – mistrovství světa – světový pohár – kontinentální poháry – závody etapové – závody kategorií P1 – P2, národní mistrovství – národní poháry – cyklistika for all…
Opravdu to funguje již třetím rokem v praxi, jedním slovem –úžasné.
Toto má ale i svá negativa, která můžeme také shrnout pod jedno slovo – finance.
Celá řada zemí jen velmi obtížně hledá finance na absolvování těch nejdůležitějších závodů. O finanční podpoře svých závodníků, trenérů a realizačního týmu vůbec nemohou uvažovat, to samé platí pro pořádání závodů, nákup materiálu či podporu mládeže a vytváření aktivit pro širokou základnu.
Jediným řešením, jak udržet krok se světem, je profesionalizace. Konkrétně jde o finanční zabezpečení závodníků, aby se zcela mohli věnovat tréninku, zabezpečení realizačního týmu, zajištění prostředků k absolvování závodů, zajištění center pro přípravu talentů a mládeže, angažování trenérů s odpovídajícím vzděláním a praxí. Bez toho lze jen obtížně udržovat krok se zeměmi, které se již profesionalizovaly.
Netroufám si předvídat, jak bude vypadat situace v českém sportu handicapovaných v blízké budoucnosti. Aktuálně mám pocit, že máváme ujíždějícímu vlaku, kterému jsme ještě donedávna dělali lokomotivu.
Ale máme pro vás alespoň novou anketní otázku globálního charakteru:
Myslíte si, že navzdory nepříznivým podmínkám spěje sport handicapovaných k profesionalizaci a v budoucnu bude mít totožnou podobu se sportem bez handicapu?
Hlasujte ANO – NE v naší anketě!
